Alison Bechdel není žádná debutantka. Má za sebou více než dvacetiletou práci na sérii Dykes to Watch out For (Lesby, na které je třeba dát si bacha). Skupina přátel v ní už od poloviny osmdesátých let prožívá své každodenní životy v jednom nejmenovaném americkém středně velkém městě. Autorka v tomto nejdele vycházejícím homosexuálním komiksu zase prolíná svůj feministický aktivismus, komentaře k aktuálním událostem a také něco z latinsko amerických telenovel. Do širšího povědomí z této komiksové série proniklo například filmové pravidlo jedné z hlavních hrdinek. Chodila do kina jen na filmy, ve kterých se (za prvé) objevily nejméně dvě ženy, které spolu (za druhé) mluví, i o (za třetí) něčem jiném, než mužích. V polovině osmdesátých let tímto testem prošel jen horor Vetřelec. Ženy se v něm bavily o příšeře.
Fun House je ale prvním grafickým románem Alison Bechdel s více méně uzavřených příběhem. S uvěřitelnou upřímností v něm popisuje své dospívání v malém městečku v Pennsylvanii. Děj se koncentruje především kolem objevování její vlastní sexuality a vztahu k otci, učiteli angličtiny a majiteli pohřebního ústavu (odtud i název knihy Fun Home od Funeral Home). Kromě vlastní homosexuality se mladá Alison musí vyrovnat i se zjistěním, že náklonnost ke stejnému pohlaví celý život provází i jejího otce. Nabízí se tak mimo jiné například i zajímavé srovnání dvou generací. Zatímco její otec musí svojí homosexualitu skrývat a jeho život končí dopravní nehodou, která mohla být i fingovanou sebevraždou. Alison se na vysoké škole přidá k organizovanému hnutí za práva homosexuálu.
(Bechdel, Alison: Fun Home; A family Tragicomic, Houghton Mifflin Company 2006, str. 58-59.)
Ale to je jen jedna z mnoha dějových linek tohoto románu. Bechdel pracuje například i s odkazy na další dnes už klasickou literaturu. V její knize se tak objeví aluze na Oscara Wilda, Marcela Prousta nebo Jamese Joyce. Přes tuto nebezpečnou směs nakonec ale autorka nepřekročila hranice intelektuálního exhibicionismu. Stalo se tak i díky jednoduché kresbě, kterou svůj příběh vypráví a ironickému nadhledu, který patří k jejímu stylu. Citace z vlastního deníku a bleděmodré ladění celé knihy zase navozují příjemně nostalgickou atmosféru pátrání v mládí a hledání vlastní identity.
Autobiografie nejsou v grafickém románu žádnou novinkou a některé důležité se objevily i v českém překladu. Fun Home se svoji atmosférou asi nejvíce blíží knize Pod dekou (Blankets) Craiga Thompsona, kterou vydalo nakladatelství BB art přesně před rokem. Na druhou stranu ale další klíčové komiksové autobiografie svého českého vydavatele stále hledají. V našich knihovnách tak například zatím chybí Persepolis
Tímto článkem bych rád zahajil sérii textů o zajímavých grafických románech. V budoucnu se objeví také na novém blogu věnovaném výhradně tomuto žánru The Invisible Frame . Těšit se v něm můžete i na příspěvky dalších autorů.