Reklama
 
Blog | David Grossmann

Co je dostatečná pecka na to, aby vryla den do paměti?

Ten den jsem byl v Brně. Prohlížel nové knížky, které se v knihkupectvích objevily o prázdninách. A taky zašel do prodejny CDeček. Právě vyšla nová deska Ivy Bittové a Vladimíra Václavka Čikori . Večer mě čekalo setkání v kavárně, na které jsem se moc těšil. A pak... chlapek za pultem najednou říká: "Pravě spadl ten druhý". Michal Sedláček má recht. Opravdu si pamatuju, co jsem dělal 11. zaří 2001. A malá anketa mezi známými ukázala, že oni také.

Je to tedy možná zvláštní jev. Každá generace má den, který do paměti
vryla nějaká událost. Má mamka například ten, kdy zabili Kenedyho. 21.
srpen 1968 má u většiny Čechu určitého věku asi také dost dobré šance. Mezi
třicátníky v Americe zase zanechal stopy pád Challengeru v roce 1986.
Co tyto chvíle, ale vlastně spojuje?

Jsou to jednoznačně události,
které nesou punc určitého univerzálního přesahu. To, co se děje v
Americe ukládá náhodný den do pamětí i lidem v komunistickém
Československu. Okupace středoevropského státu uprostřed studené války
ale na druhou stranu asi nemá dostatečnou mediální sílu zapůsobit na druhé straně
zeměkoule. Těmto okamžikům také chybí určité osobní spojení.
Třeba já si nepamatuju nic ze dne, kdy mi zemřel táta nebo kdy jsem
dostal první opravdickou pusu. Okamžik, který mi možná nadosmrti vtiskl jeden
den do paměti, mi zprostředkovala media. Jednoduché odpovědi na
složitou otázku mě tedy vedou k přesvědčení, že žiju ve světě o jehož
míře globalizace rozhoduje síla médií. Jak překvapivé, že?

Ale možná né. Je ten zažitek opravdu tak univerzální? Jaký den se usadil v paměti
lidem, kteří nemají televizi. Který byl TEN den pro lidi v 19. století?
Vlastně to píšu, abych se to dozvěděl od vás. Takže jak to s tím
vlastně je? Co je podle vás dostatečná pecka na to, aby vryla den do
paměti? A musíme to vidět v TV?

Reklama